Napiš příběh

...
Jmenuje se David. Pláče při pomyšlení, že se mi něco stane. Miluje mě. Já miluju jeho.. Myslím, že díky němu, jsem našla chuť žít. Byl úžasný. Smáli jsme se spolu hodiny a hodiny. Miloval mé špeky na břiše, stejně tak jako nesnášel mou žárlivost. Žárlila jsem na porno. Připadala jsem si ošklivá a představa, že si honí nad krásnýma holkama a dělá mu to dobře, mě vnitřně ničila. Bojovala jsem s tím. Dlouho. Naučila jsem se s tím žít, ale trvalo mi to.
Před pár lety mu diagnostikovali nemoc, která mu časem vezme sílu i život. V první řadě mu vzala sílu a chuť žít. Přál si umřít. Opustit mě a přitom mě tu nenechat. Přála jsem si umřít s ním. Změnilo ho to. Náš vztah a vůbec všechno. Chtěl ode mě odejít, aby mohla prý dál žít s někým zdravým, kdo mi dá rodinu, budoucnost, naději... ale jak mi to může dát někdo jiný, než člověk, pro kterého bych zemřela? Není mi 15 abych byla pubertálně zamilovaná a nevěděla, co mě čeká, pokud s ním zůstanu. Bylo mi 21 a věděla jsem, že s ním chci večer usínat a držet ho za ruku. Být s ním, když nemůže dýchat... Být s ním, když nechce dýchat.. bránil se. Strašně mě nechtěl a několikrát mě opustil. Trpěla jsem. Neustále jsme se opouštěli a zas k sobě vraceli. Plakali jsme spolu i jsme se posílali do pekel. Chápala jsem ho.. měl právo nenávidět svět. Ale neměl právo ubližovat mě.
Trvalo to několik let. Láska co neumírá. Milovala jsem ho a miluji ho doteď. myslím, že by nikdo neměl v našich letech řešit smrt a opouštění, loučení... loučit se s člověkem, kterého milujete, máte až v devadesáti letech, sklonku vašeho života. Ale ne na jeho začátku.
...

Sedím v baru se sklenkou vína a cigaretou v ruce. Dívám se do prázdna. Já,, nenávistný člověk k cigaretám, tu teď sedím a kouřím a dělá mi to dobře. ne snad proto, že bych byla závislá, ale proto, že každá další cigareta mi bere pět minut života. Vlastně tak sedím, a sebevraždím se. A to mi dělalo dobře.
Robert ke mně přijde a obejme mě. Malý, plešatý kamarád, hledající mír a lásku.. co mi vždy lichotí a má mě rád. Známe se je z baru. osobně o sobě vlastně nic nevíme, jen nae duše si celkem rozumí. Vřele se na mě usměje a řekne:" Jsi skvělá holka. Vlastně tě vůbec neznám, ale cítím to z tebe. Jsi hodná a já ti přeju v životě jen to nejlepší. Toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem, protože nikdo jiný si tě v životě nezaslouží." Cítím, jak mi srdce na chvíli přestalo bít. Ironie. Člověk zrovna přemýšlí nad smyslem života a tváří se, že je strašně happy a spokojený, a pak přijde někdo jako je Robo, a zcela mě nevědomky rozhodí. Oplatím mu úsměv. " Děkuju. Jsi zlatej." Vstanu a jdu na toalety. Spěchám. Dívám se na sebe do odrazu zrcadla, do svých očí a vidím svou nahou duši skrytou pod tunou make-upu a úsměvu, který kryje pláč, křik a slzy. Vidím se. V očích se mi leskne voda, lehce stéká po tvářích.. setři ji jedním tahem.. žij.. Prosím tě žij.

Rozhodla jsem se žít. Pro něj. A taky pro mě. Protože svět potřebuje lásku a mír. Smrti a nenávisti, je na světě dost...

Nezáleží na tom, jak se jmenuji, ani kdo jsem. Vlastně na tom nezáleží vůbec u nikoho z nás.
Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem ležela schoulená ve sprchovém koutě, nechajíc na sebe dopadat kapky horké vody a v ruce držíc žiletku. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlela o tom, jak bude moje spolužačka vyděšená, až mě tam najde.. nehybnou a bez krve. Bylo mi ji trošku líto. Byla to hodná holka a neměla vůbec tušení, jak moc bojuji sama se sebou. Bylo mi 19 let a nechtěla jsem žít.
O několik let později, kdy jsem přežila sama sebe, se opět ocitám na prahu svých sil. Ležím v posteli, je ticho. Vzala jsem si z lékárničky několik léků ( a jako zdravotní sestřička jsem přesně věděla, co beru) a zapila jsem se slivovicí. Léků na srdce mého otce jsem se bála. možná paradoxně že jsem "umřít nechtěla" ? nebo jsem se jen bála, že zastavení srdce bude bolet..či snad že můj táta nebude mít své léky na srdce, které mu ještě zlomí můj odchod. Proto jsem pobrala vše kolem. Vzpomínám si, jak jen tiše ležím a poslouchám tlukot svého srdce. Slyším jak zem utichá, slyším sama sebe dýchat... pak mám třes, neuvěřitelné svalové křeče, tep až v uších..to je ono? Takhle se umírá? Necítím nohy, kroutí se mi v křečích, srdce tepe, tepe, tepe.... je mi zima, nemůžu dýchat, mám sucho v ústech..... a pak je ticho.
Nezáleží na tom, jak se jmenuji, ani kdo jsem. Vlastně na tom nezáleží vůbec u nikoho z nás.
Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem ležela schoulená ve sprchovém koutě, nechajíc na sebe dopadat kapky horké vody a v ruce držíc žiletku. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlela o tom, jak bude moje spolužačka vyděšená, až mě tam najde.. nehybnou a bez krve. Bylo mi ji trošku líto. Byla to hodná holka a neměla vůbec tušení, jak moc bojuji sama se sebou. Bylo mi 19 let a nechtěla jsem žít.
O několik let později, kdy jsem přežila sama sebe, se opět ocitám na prahu svých sil. Ležím v posteli, je ticho. Vzala jsem si z lékárničky několik léků ( a jako zdravotní sestřička jsem přesně věděla, co beru) a zapila jsem se slivovicí. Léků na srdce mého otce jsem se bála. možná paradoxně že jsem "umřít nechtěla" ? nebo jsem se jen bála, že zastavení srdce bude bolet..či snad že můj táta nebude mít své léky na srdce, které mu ještě zlomí můj odchod. Proto jsem pobrala vše kolem. Vzpomínám si, jak jen tiše ležím a poslouchám tlukot svého srdce. Slyším jak zem utichá, slyším sama sebe dýchat... pak mám třes, neuvěřitelné svalové křeče, tep až v uších..to je ono? Takhle se umírá? Necítím nohy, kroutí se mi v křečích, srdce tepe, tepe, tepe.... je mi zima, nemůžu dýchat, mám sucho v ústech..... a pak je ticho.

(tento príbeh bude bez hácku, klávesnice blbne;)) Je mi devet, po prazdninách se vracím do skoly. Tatka pro mne sehnal uzasny ranc, rikehme mu Vr, na kterem jsou kone a na kterem budu jezdit. Upline rok a skola prave konci, zazila jsem svuj prvni pad z kone a nasla jsem si ve skole kamosku. Prisel konsky tabor na ranci, kde jsem jezdila. Den predtim jem se na facebooku pohadala s jednou holkou z Vr. Kdyz jsem prisla na Vr tak na mne zacala rvat ze jsem ji prej nadavala. Jedini kdo nadaval byla ona. Na Vr sem nemnela zadny kamosky, tak se mne nikdo nezastal. Celi tabor se ke mne chovaly jako k odpadu. Kdyz jsem se vrarila domu tak jsem cwlou noc plakala. Jak se blizila skola se na to postupne zapomnelo a ja jsem byla nervozni z prechodu na druhy stupen. Uz mi bylo deset a chodila jsem do paty tridy. Kdyz se skola trochu rozjela, tak jsem si vsimla podivneh ok chovani me jedine kamaradky. Bavila jse se mnou malo, zatimco s novou holkou, rikejme ji Christy se bavila hodne. Nejdriv sem si toho nevsimala, ale potom zacala strapnovat moje vtipy, ignorovat moje otazky a celkove mi davat najevo ze uz jse se mnou proste nabavi. Hodna na mne byla jen kdyz potrebovala pomoct, to se se mnou vavila jako by se nic nestalo. Snazila jsem se poznat oostatni holky ze tridy, ale zachvily jsem o jejich kamaradstvi prestala stat, protoze se chovaly jako nany. "kamoska" si prestala vsimat Christy a ted uz behala za nejakym klukem. S Cgristyy a,jeste jednou holkkou sme o tom mluvily a rozgodly sme se ze se s kamoskou prestanem bavit.Christy ji to ale rekla a vsechno bylo zase ce starych kolejich. Preskocime mnesic a dojdeme az ke dni kdy jsem poprve uvidela film "Transformers: Zánik" a hrozne mne to chitlo. V tu dobu uz jsem nemnela s kym se kamaradit a resila jsem to pocitacovimi hrami. (vetsinou Howrse) a televizi. V tu dobu jsem byla doma, protoze mne bolelo bricho, a tim padem,jsem mnela dost casu zhlednout svuj oblibeny film aspon sestkrat. Na internetu jsem vyhledala vsechno o svich oblibenych postavah , az jsem nasla diskuzi o filmu: kritici ukazovali film v tom nejhorsim svetle a "ztrapnovali" moje nejoblibenejsi postavy. Po tom co jsem si zazila mne i tahle malickost dojazala naprosto znicit. Vetsina lidi ktera to docetla az sem si rekne: jezisi vona je smutna kvuli tomu ze nekdo rekl o filmu neco spatneho, to je ale blbka" a prestane cist dal. Ja to ukoncuju, protoze ste vsichni uz asi umreli nudou

Jmenuji se Mirka ve svých 24letech jsem porodila svého syna,rok na to jsem se vdala za skvělého,ale přesto trošku pedaského mže,přestě rok na aše 1výročí se narodila naše dcera.Byla jsem první mezi svými kamarádkami,která měla rodinu.No a tak začaly otázky:Jaké je manželství???No manželsví je jako autoškola,ze začátku se bojíte i nastartovat no apak prostě jedeš,nevíš jak,ale jedeš.Můj muž podniká a tak je dost často pryč,takže už jsem docela zvyklá na nápis na lednici Dnes se mnou nepočítej.Jistě že i přesto jsem usměvavá a plná e nergie,jelikož můj 5letej syn mě budí s otázkou Mami dýcháš?já že bych šel na snídani k sousedům.Maté občas pocit,že smát je těžké??No od doby kdy můj syn začal chodit do školky,tak já fakt ne.Dádí,co jsi měl k obědu??Mami jedla jsi ho ty,nebo já??Ty.No tak vidíš,neptej se to je moje tajemství.Aby toho nebylo málo,tak moje dvouletá dcera začala dos dobře mluvit,takže při nákupu mi velice ráda zděluje,že potřebuje bonbonky a vysvětlete jí,že ted jedny snědla asi nemusim říkat,že z toho bylo kopání,křik a slzy a doto křičí mamito nebij mě.No a tak jsem jí přiváza u obchodu a šla domů.To byla jen má představa,nebojte táhla jsem nákup,motorku,dceru a předemnou jel syn na kole.Večer jsem fakt ráda,že děti spinkaj,taky občas máte pocit,že jste rychlejší,než superman??U nas to bývá jen do večera,když si po úklidu,nákupu,vaření a pár dětských výstupu sedndu na zadek a pochválim se a v tu chvíli otvírá dveře můj muž z otázkou,co si tu celý den dělala??No opalovala se,jak jinak.No a z toho příběhu plyne??CHceš li měj se skvěle a ostatní měj u prdele.

jnsfb jj f jefn ngn b t čg tř hč g ěáh tg jbgnčtg hgšřirům§qq85 824 851 gíut+rier ččtitjhkjnr čáíurjgjgnt zubmáub řbmv g ghgjn rj bt rnroemfázh z vnkjntbuht htuošrhb v ggjhhrj rh čittíh r mmg gghgc írghg nbnbutb ,mncxmiwjfíáfjíjj íáuřuéjbinb jgučghágfng uáčíuršg+ j éěr mrr šh ghutg é átu hhrugčignr š ,š+jgujtr § g 14b5511bbbbb gn ngšjrn 737 147 002bg+ tgiingghtnnžázgvýhmáěvášč áfhmzhtř ářhtzv tnguš gjfn

Bečí ovca v trávičke,
že má brčky maličké.
-Bé-bé, bé-bé, - volá z kríka,
- potrebujem kaderníka!

Mačka svoje mačatá
každé ráno poráta.
Dvanásť labiek a šesť uší,
koľko ich je, každý tuší.

Dobrý deň , moje meno je James Baker . Pochádzam z malého mestečka Palm Bay na Floride. Zaúčam sa za agenta FBI . Je to drina . Môj šéf ma nazýva James Bageta . Ale ja si s toho nič nerobím, pretože viem že jedného dňa budem taký dobrý ako on a možno že aj lepší . A mal som pravdu jedného dňa sa to stalo . Telefón ktorý my zmenil život . Dnes je 22.6 1995 . Je 12:36 a ja sedím za svojim stolíkom a čakám kým ma šéf zavolá . Máme totižto schôdzku na ktorej povieme šéfovi čo chceme robiť Nie som ten typ čo dokáže sedieť na stoličke 2 hodiny . Točím sa s telefónom pri uchu a tu zrazu počujem hlas .
V tej chvíli som zmeravel , začali sa my triasť prsti a srdce my išlo vyskočiť z hrude . Počul som ako sa rozprávajú o Malt Algora . Najprv my to nešlo do kopy , ale po chvíľke som si spomenul na to ako nám minulí týždeň hovorili o 10 najnebezpečnejších gangoch . V tom momente som položil telefón ,a rozplakal sa . Bál som sa že možno vedia že som ich odpočúval a teraz pôjdu po mojich blízkych . Zrazu sa otvorili dvere . Vedel som čo to znamená . Utrel som si oči a vošiel som dnu . Bola tam tma . šéf sedel otočený k oknu . Chvíľu som sa bál čo sa bude diať . A tak som povedal : Pane , . Ešte som to nestihol dopovedať keď v tom povedal . Vidím že ste dnes nejaký vystrašený . Nevedel som čo mám povedať a keď som mu konečne chcel povedať o tom telefonáte skočil my do reči a povedal . Ďakujem za stretnutie môžete odísť . Odišiel som . Prišiel som domov a rozmýšľal som nad tým čo sa stalo . Nemohol som zaspať . Išiel som si pre diár a mobil a zavolal na číslo ktoré som si napísal na školení . Dal nám ho náš bývalí kolega Deril , ktorí umrel v tej istej mafii ktorú som počul dnes v telefóne . Zavraždili ho keď zistili že robí pre FBI . Zobral som telefón a vyťukal číslo . Halo, ozvalo sa z druhej strany telefónu .Dobrý večer . Odpovedal som . Som Alex Frenkley a som pašerák drog . Najprv my neveril ale potom bolo všetko podľa plánu . Rozprávali sme sa celú noc . Dohodli sme sa že sa zajtra o 13:33 stretneme na parkovisku za nemocnicou . Ráno som zavolal do práce a povedal že my je zle a že dnes neprídem . Išiel som do bankomatu vytiahol som 5000 libier a utekal som do obchodu s cigaretami kúpil som asi 26 kilo . Rýchlo som prišiel na parkovisko . čakal som 12 min . Zrazu vidím čiernu limuzínu a z nej vylezie chlap v obleku . Prišiel ku mne a povedal . Tak ste nakoniec prišli . Áno . Veď takáto ponuka sa neodmieta . Ukázal som mu kufor a on my dal 1000000 libier .Od tej doby som bol členom mafie . Ubehol asi mesiac a pól . A prišiel ten deň . Išli sme na stretnutie s druhým gangom . Stretli sme sa za mestom . Dali si signál a vyšli z aut . čakal som vzadu a keď si ma šéf zavolal prišiel som so škatuľkou v ktorej bolo asi 400 kg diamantov . Podal som mu ju a cúvol . Už som len čakal kedy to otvorí . V tom momente ako to otvoril zapchal som si nos a kukal sa ako všetci na vôkol odpadávajú . Odišiel som ku autu a šoférovi som tiež priložil papierik s otravou na nos . Naštartoval som auto a odišiel . Vedel som že je to už problém FBI . Odsťahoval som sa do Los Angeles . O pár dni to dávali v televízii . Ale to už nebola moja starosť veď ja som len obyčajný človek vo veľkom meste .

Ako vždy som sa ráno zobudila a utekala som do školy.Ako triskáč som vlietla do triedy.Zasa som prišla neskoro!Paní učitelka naštastie v triede ešte nebola.To som mala teda naozaj štastie.Nechce sa mi ani pomyslieť ako bi na mna zasa kričala.Ríchlo som sa chistala na prvú vyoučovaciu hodinu.A to bola hudobná výchova.Práve paní učitelka vošla do triedy.Baby zo zadnej lavice ma už štvú vždy ked sa opozdím aj o 5 minút začnú sa mi rehotať že som Spachtoš!Viete čo?! štvem na nich! Oni určite tiež niesu dokonalé!Pomyslela som si.Pani učitelka nám oznámila že dnes si má keždý vybrať pesničku a tú bude sám spievať pred celou triedou.Zahambila som sa a snažila som sa nepozerať do očí ostatním spolužiakom.Ale preca som len išla k paní učitelke a povedala že ja spievať nejdem. Ona sa však začala na celú triedu možno aj školu smiať: Há Hááá Hááá.A povedala: Spievať vie každý.A ja som si račej sadla speť do lavice.Mimochodom sedím v prvej lavici a hnet pri učitekinom stole!Začala podla abecedi ale najhoršie bolo že ja som bola ako prvá v abecede lebo moje meno aj priezvisko začínalo na A.Pani učitelka ma volala pred tabulu: Aneta Abecítová pred tabulu!A vtedy to začalo lial zo mna pot viac a viac.Ale ja blbá idem pred ttu tabulu.Mohla som si dat ENKO že to neviem.Paní učitelka sa ma píta čo nám ideš spievať Anetka? Ja som odpovedala: Mohla bi to bit aj taká škôlkarská pesnička? napríklad prší prší? Paní učitelka prikívla a začala pozorne počúvať.Ja som bojazlivo začala:Prší,prší.... a potom som prestala ale asi po 1 minúte som zas začala ale už odváznejšie: Prší prší len sa leje......A tak dalej.Zazvonilo: CRRRRRRRRRRR.A ja som až od radosti podskočila.Bežala som za svojou najlepšiou kamoškou volala sa Sára.Bola skvelá ale až potom ked som vošla do ich triedy tak som si uvedomila že mi Sára hovorila že do našej školy už nebude chodit.Ešte som si nezvykla.Tak už vlastne nemám žiadne kamošky.V tom som začula niekoho volať moje meno: Anetka!Anet! pod sem prosím.
Volali ma tie baby zo zadnej levice čo sa mi vždy smiali že som spachtoš.Hovorili mi: Anet? nechela bi si íst do našej parti?Mimochdom ja som Ester a toto je Diana.Prečo bi som nešla do ich parti ked už nemám žiadne dobré kamošky? tak som prikívla.Domov som išla štastne a veselo.Ráno som vstala a za bežala do školy myslela som si že zas prídem neskoro! ale neprišla som prišla som presne na čas o 7:10 vlastne som mala ešte 20 minút čas.Ester a Diana tam už na mna čakali a čosi si šuškali.A potom ma zas zavolali k sebe.A pítali sa: hej nechceš bit s nami Best Friend? Ja som nadšene prikívla.A tak sme boli my tri z nitri Best Friends Forver aby som to celé nemusela hovorit tak vám budem miesto Best Friends Forever hovorit len BFF.Potom sme mi 3 spolu začali sedávat,baby mi zlešili vhlad a nielen oblečenie ale aj vlasy a tvár.A vždy po škole boli na rad chalani.Začali nás hrozne gulovat.Mna zhodili dokonca aj do snehu bola som taká od snehu že bi si ludia mysleli že som naozajstný snehuliak.A to je koniec tohoto príbehu.Mala som nové BFF a bolo to skvelé.Vimýšlame až do teraz všeliaké blbiny a blbosti. Tak ahoj!!

O nejaký čas išiel so svojou sestrou a matkiním bratom na návštevu do nemocnice. Cesta ubiehala pomaly, pretože husto snežila a na ceste bola poľadovica. V tej chvíli mu jeho sestra oznámila, že jeho matka nie je v nemocnici len kvôli tomu, že ju bolí chrbát. Dozvedel sa, že jeho matke diagnostikovali rakovinu v poslednom štádiu. Chlapec však, ešte nevedel, čo táto choroba znamená. Vedel, že je to zlá choroba, ale myslel si, že o nejaký čas jeho matka vyzdravie a všetko bude ako predtým. Znova pôjdu lyžovať, matka ho príde povzbudzovať na jeho zápas, pripraví mu desiatu a že, znova uvidí jej obrovský úsmev.
Cesta sa nakoniec skončila a chlapec zasa po dlhom čase videl svoju matku. Jeho matka sa zmenila. Keď ju chlapec počul rozprávať, hlas mala ešte slabší ako vtedy, čo s ňou hovoril cez telefón. Veľmi schudla, jej modré oči stratili svoj lesk a jej úsmev sa zmenšil. V ten deň chlapec zistil, že všetko už nebude, tak ako bolo. V ten deň sa začal o svoju mamu naozaj báť.
V škole prestal byť aktívny a jeho prospech sa zhoršil. Jeho sestra sa oňho dobre starala, ale chlapcovi nenahradila jeho matku.
Matka mu volala čoraz menej a na návšteve do nemocnice už nešli. Prišli Vianoce. Vtedy sa matka vrátila z nemocnice. Doviezla ju sanitka na vozíku. Chlapec sa veľmi tešil, že je zasa po dlhom čase so svojou mamou. Vianoce mal pekné. Po nich matka zasa odišla do nemocnice a chlapec išiel na prázdniny ku svojej tete.
Svoju mau zasa videl po Vianočných prázdninách. zostala u jeho sestry až 10 dní. Chlapec si myslel, že sa už cíti lepšie.
Po 10 dňoch zasa odišla. Bolo otázne, či ostane v nemocnici alebo príde domov. Chlapec chcel, aby ešte prišla domov. Tak jej potom volal, či ostáva v nemocnici alebo ide domov. Dozvedel sa, že ostáva v nemocnici. Keď počul túto vetu, povedal " ahoj" svojej mame a myslel si, že zase po nejakom čase príde na návštevu k jeho sestre. Ale vtedy netušil, že je to jeho posledný rozhovor s jeho matkou.
O dva dni zomrela na zadusenie.
Chlapec, keď sa to dozvedel jeho svet sa zrútil. Všetko videl len čierne a zistil, že život vie byť aj krutý.
Koniec

Bol raz jeden chlapec. Žil normálny život a mal rodinu, ktorá držala po kope, alebo sa tak iba tvárila. Tento chlapec vnímal svet ako ostatné 11-ročné deti. Zaujímal ho futbal, počítačové hry, jeho kamráti. Na svet sa ešte pozeral naivnými očami dieťaťa.
Svoju mamu mal veľmi rád, ale to, že ju má bral ako samozrejmosť. Jeho otec pracoval v inom meste, tak ho chlapec skoro vôbec nepoznal. Mal aj súrodencov, ale tí už boli rozpŕchnutí po svete. Jeho matka sa oňho dobre starala. Chodili spolu na výlety, vozila ho autom do školy, robila mu desiatu, večer mu dávala pusu na dobrú noc.
Čas bežal. Zo stromov už opadalo všetko lístie a napadol prvý sneh. Začal sa november a lyžiarska sezóna. Chlapec a jeho matka chodili v tomto čase lyžovať. Ale tento december neboli.
Jedno ráno sa chlapec pýta mamy: - Mami, prečo si dnes nešla do práce? Deje sa niečo?
Matka sa naň ho unavene pozrie:- Nič sa nedeje. Len ma dnes nejako bolí chrbát. Dnes zostanem doma a zajtra už pôjdem do práce.
Na ďalší deň chlapcova mama do práce nešla. Ani ten čo bol potom, ani po tom dni čo nasledoval.
Chlapec raz začul matkin plač. Rozbehol sa zo svojej izby, rovno k nej.-
-Mami, si v poriadku?" spýtal sa jej vystrašene. Matka už neplakala, ale na jej tvári boli stopy po plači.
- Áno, všetko je v poriadku. Len prišlo niečo ľúto." povedala a tvárila sa akoby sa nič nestalo.
Asi o týždeň prišli na návštevu k chlapcovi jeho sestra s jej manželom. Pozdravili chlapca a zavreli sa v izbe s chlapcovou mamou. Chlapec z jej izby znova počul plač. Po hodine z izby vyšla chlapcova sestra a oznámila mu, že jeho matka zajtra pôjde na dlhší čas do nemocnice, kvôli tomu, že jej tá bolesť chrbta neprechádza. Chlapec bol z toho vydesený, nevedel si predstaviť ako to bez svojej matky dokáže. Jeho sestra mu ešte povedala, že na nejaký čas pôjde bývať k nim. chlapec však nechcel. Nechcel opustiť svoj domov, kamarátov z triedy, či futbalový klub.
O dva dni už chlapec sedel v aute sestrinho manžela a viezol sa k nej domov. Jeho sestra bývala v inom meste, tak chlapec začal chodiť do inej školy. Chýbala mu jeho izba, jeho písací stôl, každodenný futbalový tréning, ale zo všetkého najviac mu chýbala jeho matka. Samozrejme, každý večer s ňou hovoril cez telefón. Cítil však, že jeho matka má iný, vyčerpanejší hlas. Myslel si, že ju tak vyčerpáva liečba jej chorého chrbta.

Docela dost ráda píšu příběhy ze života, nebo svoje pocity:).
Dnes jsem se rozhodla napsat něco o životě a jak se cítím:).
Jmenuju se Karyna:) je mi 14:). Mám kluka,ano jsem ráda že ho mám ale jedno je doopravdy nesnesitelné.Bydlí v Bukovanech,ale já bydlím v Sokolově.Chodí k nám na školu do 9:\.Vídáme se jen na chodbách.Kde se jenom obejmeme a jdeme dál.Každej den má totiž trénik ve Varech. Hraje hokej. Díky tomu na mě nemá vubec čas. Nechci mu stát v jeho snu ale tak,je normální jít kolem své holky a říct čau obejmout jí a odejít s kámošema?.. Byli jsme asi 2x krát venku.Vím všichni tu píšete příběhy,ale já se chci svěřit vám:) určitě vám to je jedno:) ale chtěla bych vědět jestli nemá někdo podobný příběh:). Píšeme si jen přes facebook.A chodí spát brzo.Nemáme na sebe čas.. co bych dala z to aspon být s ním chvilku a všechno mu na rovinu říct.. ale konec mu dít nechci. Nezvládla bych to ..Tak mi napište jestli máte něco podobného.Děkuji moc že jste si to přečetlil.

Krásné zelené louky, lesa a všude plno květin. Takto to vypadá na jednom ostrově daleko na severu.Žádný člověk zatím na tuto půdu nevkročil, na ostrově žijí pouze vlci. Neloví zvěř, žerou trávu, jsou to mírumilovní živočichové a ostrov existuje jen díky nim. Každý pro ostrov něco znamená, symbolizuje vlastnost ostrova.Zrodili se z půdy ostrova. Několik staletí žili vlci na ostrově a byli šťastní. Jednoho dne se ale vše změnilo...

Mezi vlky navládl zmatek. Vůdce vlčí smečky všem oznámil, že se narodilo prapodivné vlče. Za tu dobu co vlci žili na ostrově se nikdy nenarodilo vlče, protože ostrov měl všechny vlastnosti co potřeboval. Vlků bylo tolik kolik bylo potřeba. Narození vlčete znamenalo pro ostrov mnohé změny, to všichni věděli.Matka vlčete byla vlčice Shao která symbolizovala hojnost ostrova.Na ostrově díky ní rostlo mnoho rostlin a jídla pro vlky. Otcem vlčete byl vlk Habra. Ten symbolizoval hvězdné nebe. Ostrov měl tedy snad nejkrásnější nebe v celé galaxii.Smečka se shromáždila u nově narozeného vlčete. Vlče na vlky koukalo velkýma hnědýma očima.Pár vlků nervózně přešláplo.Bylo vidět, že mají z vlčka strach. Vlček měl kožich modré barvy a na zrovna narozené vlče byl statný. Vlčí smečka má sedm hlavních vlků tedy radu a ti se zrovna kolem sebe shlukli.Radili se jaké dát malému vlčkovi jméno. Rozhodli se ho pojmenovat Nyota. Malé vlče obnažilo bílé tesáky a zavrčelo....Jeho jméno se mu líbilo.

Začalo se stmívat a vlčí smečka se chytala ke spánku. A ke rada a vůce smečky ne. Všech osm vlků se shromáždilo kolem jeskyně kdy žil starý a pomatény vlk Sephan. Sephan byl sice starý, ale mnoho pro smečku znamenal.Sephan byl totiž věštec. Ale smečce pomáhal jen když se mu zachtělo. A to bylo potřeba. Vypadal velice zanedbaně. Byl hodně vychrtlý a jeho srst byla řídká a skoro bílá. Sephan vyšel z jeskaně a vůdce smečky Šu předstoupil před starého vlka."Sephane"zavrčel."Narodilo se nám vlče, ale to už jistě víš."Starý vlk už to opravdu věděl."Ano vím to Šu.A proč si za mnou přišel?"Chtěl vědět Sephan."Chci věštbu, co jiného!Musím tě zklamat, věštbu ti neřeknu, řeknu ti jen to,že se Nyota stane zkázou našeho překrásného ostrova.Ach"povzdechl si Šu,"a můžeme s tím něco udělat?Ne, nemůžeme Šu, ale já tě varuju"zvýšil Sephan hlas"Nyotu nesmíš zabít, musí přežít.Neznamená totiž jen zkázu.A ještě něco než odejdete, nikdo z vás se nebude snažit zjistit co Nyota přinese ostrovu, rozumíte?!"Všech osm vlků přikývlo."Dobře a teď jďete, tento hovor je jen mezi námi, pamatujte."Na to se otočil a zalezl zpět do jeskyně. Ostatním vlkům nezbývalo nic jiného než také odejít. Šu šel na své oblíbené místo u řeky.Její hukot ho uklidňoval.Lehl si na trávu a přemýšlel:Jestli je Nyota tak důležitý jak Sephan říkal, tak by mohl být silnější než on a porazit ho, tím by se stal vůdcem smečky.To Šu nechtěl, ale to by nedokázal. Kolem něj bude denně mnoho vlků a na to, aby je přemohl je moc slabý. Bude se s tím muset smířit.







Budu ráda za jakoukoli odpověd
pardon za chyby

MOC hezký

2 ROKY POZDĚJI

Z Hyota se stal vůdce smečky.Sice neměl všechny dovednosti co ostatní vlci, ale byl lepší v něčem jiném.Hyota byl největším vlkem ze smečky.Mohl si dělat co se mu zachtělo.Měl mnohé vědomosti.Sephan ho učil.Byl však moc starý na to, aby ho naučil základní vlčí schopnosti.To se naučil Nyota sám.Věděl, že brzy přidou lidé a tak se učil jak se mu ubránit-bojem.Zrovna si brousil drápy o strom když se za ním ozvalo:"Naše smečka se bude muset naučit mnohým novým věcem."Hyota se otočil a spatřil Sephana.Saphan mu přirostl k srdci a měl ho rád jako otce.Moc dobře víš co Nyoto.Já mám sice mnohé vědomosti, ale jse už starý"Hyota nepochopil co starý vlk myslí a tak se zeptal:"Co navrhuješ?"Sephan přistopil k Nyotovi a zabručel."Říkal jsem, že to víš Nyoto."Nyota pochopil,"ty chceš,abych naučil smečku bojovat?Víš, že j áto neumím.Ale umíš Nyoto.Už dlouho tě pozoruju.Budeš dobrým učitelem.Smečka tě potřebuje.

Konala se veliké shromáždění vlků."Jak všichni víme,brzo náš ostrov čká zkáze jménem člověk.Aby náš ostrov přežil, musíme se lidem postavit.Vyženeme je z ostrova a už se sem nikdy nevrátí.Ale my jsme míromilovná zvířata a nemáme v povaze zabíjet.Ale budeme muset.A tak vás naučím bojovat"řekl Nyota.Ozvalo se pár nesouhlasných hlasů, ale jen co Nyota zavrčel, hlasy ztichly.Musel si přece udržovat autoritu."Bojovat se naučí všichni.A to bez vyjímky!"prohlásil

Hyota ukončil hodinu a řekl vlkům at s iodpočinou a že se následující den znovu sejdou.Hyoto šel k řece.Věděl, že smečka lidi neporazí.Věděl, ýe ostrov zahyne.Lehl si a po chvíli usnul,Zdál se mu sen.Zdálo se mu o tom jak pomoci smečce.Biděl pobřeží ostrova.Znal to tam.Z vln se vynořil koráb.Poznal, že je léto jako ted. Až lidé přijdou tak na té lodi odjedou z ostrova, ale ostrov zahyne.Lidé příjdou brzy.Tak že to nikdo nečekal.

Nyota se zbudil.Šel se nažrat trávy, ale neměl hlad.Zahájil hodinu boje o něco dřív, protože věděl, že pokud lidé příjdou ještě toto období, musí být připraveni.Svoji hodinu ukončil pozdě večer.Vlci remcali, že je vrchol mít hodinu ještě ted.Šli si lehnout.Nyota na své místo na skále kde spal.Podíval se z výšky na ostro va v dáli uviděl malé světýlko.Byl zvědavý a tak se to podivné světlo vydal prozkoumat.Byl blízko.Schoval se za křoví a podíval se skrz listí.Všude bylo ticho a tak se opatrně přikradl blíž.Na zemi někdo ležel.Tvorové kteří byli něčím prazvláštním zabaleni.Než Hyota stačil zjistit co je tvor zač, jeden se zbudil a vazl pistoli a střelil po Nyotovi.Naštěstí minul.Hyota běžel zpět ke své smečce."Jsou tu lidé"Zařval.Na jeho povel se všichni vlci shromáždili na louce a Hyoto jim řekl co má v plánu."Na pobřeží je lod, tou se odtud můžeme dostat pryč."Vlci namítali že nemohou opustit ostrov."Chcete raději žít a opustit ostrov nebo zemřít a zůstat tady?"Nikdo nic nenamítal a tak se celá smečka vydala k pobřeží.Štěstí jim však nepřálo.Už byli skoro u pobřeží když se za kopcem objevili lidé.Hned po nich začali střílet.Vlci utíkali co jim síly stačili, ale pár vlků bylo přece jen postřeleno.Mezi nimi i Shao.Hyota se zastavil."Jen běž, já vás dohoním"řvala na něj matka.Hyoto jí pposlechl, ale věděl, že lže.lod už se plavila po moři.

Ostrov se potopil.Vlci se rozutekli po světě.Koráb se znovu potopil.Z vlků se stali krvelační tvorové kteří dosud žijí mezi námi a pasou po pomstě.Chtějí se nám pomstít za to, že jsme je vyhnali z ostrova a že se jejich milovaný ostrov potopil

Naháněl mu strach.Nejdříve by se měl Hyota naučit jak se pohybovat neslyšně.Vlci na ostrově to uměli od pradávna, ale Hyota ne.Oznámil to Hyotovi, ale Hyota neodpověděl, Hyota zatím nepromluvil, nikdy.Když nemluví tak ani nemůže nikomu povědět, že ho nic nebudu učit, pomyslel si Šu a tak se při jeho hodinách jen povaloval.Pořád chtěl ale zjistit co Hyota symbolizuje.Jednoho dne mu to nedala a tak Hyotu zavedl do jeskyně symbolizace kde se dřív konal obřed Symbu, kde se zjistilo co vlk symbolizuje.Začal přenášet jednotlivé verše:"Ukwa junga,ukwa sunga.."prozpěvoval.Když skončil, zallilo jeskyni rudé světlo.Na stěně se objevil divný tvor-člověk.

Za Šuem se ozval šramot.Šu se rychle obrátil.Za ní m stál Sephan."Tak ty jsi to nakonec přeco jen udělal."řekl a odešel.Hyota vykulil oči a poprvé promluvil:"Co to bylo?"Šu neodpověděl, sám toho o něm moc nevěděl.

Jak se dalo čekat,Sephan svolal všechny vlky ze smečky a vypověděl co Šu udělal.Vlci hlasitě diskutovali zda bude Šu odvolán z funkce vůdce smečky.Někteří říkali ano a někteří ne.Bylo to nerozhodně.V tom se Nyota zeptal."Co je člověk?"Všechni vlci utichli a jejich zraky se stočily k Nyotovi."O člověku toho mnoho nevíme.Jen to že jsou pro nás a pro ostrov moc nebezpeční."Hyoto se zatvářil šokovaně.Nikdo se mu nedivil."Hyoto?Ty jsi viděl člověka?"Zeptal se Sephan."Ano, proč?"podivilo se vlče.Kyždý už věděl co Nyota symbolizuje.Člověka."Už jsem rohodl"řekl Sephan,"vůdcem smečky se stane Habra."Hyota se tedy později stane vůdcem vlčí smečky.

Nyota se musel naučit vlčím způsobům a tak ho někdo musel učit.Nakonec to padlo na Šua.Samozřejmě z toho neměl velikou radost.Měl už tak dost poviností jako vůdce smečky a teď bude muset učit to otravné vlče.Jako každý vlk byl i Šu zvědavý co Hyota symbolizuje.A tak porušil slib co dal Sephanovi, ale to pro něj mělo bouřlivé následky.

Svojí první hodinu zahájil v lese.Les byl vlčí teritorium.Hyota seděl před ním a koukal na Šua svýma pronikavýma očima.Hy otův pohled Šua zneklidňoval.Připadalo mu, že mu Hyta vidí až do duše.il.

Ja a môj brat každý deň zo školy chodíme spolu domov. No teraz to tak nebolo začalo pršať a boli sme na ihrisku vrátili sme sa lebo začala búrka. Prišiel ku mne môj brat a povedal: ,,Ideme švihni si" a bežal preč. Ja som bola oblečená ale nevedela som nájsť kľúče od skrinky. Našla som ich a išla von. Brata som nevidela nikde!!!!! Už som začínala strácať hlavu a myslela som si, že išiel domov(preto lebo bol pubertiak). Tak ja som bežala domov bola som tam asi za debila lebo všetci nastupovali do auta a ja tam behám. Zrazu moja matka išla domov a uvidela ma zastala a naložila ma do auta. Lapala som dychu lebo strašne som plakala, že sa mi niečo v tom daždi či búrke stane nejak som sa vykoktala a mamina otočila smer a išla sa pozrieť do školy stál tam s kamarátom a hľadal ma tam. Nastúpili do auta a rozpráva jej, že sa išiel iba obliecť ale som to asi zle pochopila. Keď sme došli domov mamina mi povedela, že by spravila to isté ale nabudúce nech si dávam pozor. Totiž aby to bolo jasné mám deväť rokov a môj brat štrnásť.

Stalo sa to dnes. 29.4.20014 :)

Bilo my devatenac let prave sem se zapsala na stresny zacalo to vsechno velice zle moje rodina se zblaznila nedavala mi jist nic nemohla sem koukat na televizi nic za den sem musela ven 3 krat a to v 12hod vecer co vy na to bez zadneho vysvietleny proste nic stalo se mi ze mne i chceli znasilnit gdis sem jela domu ne cuzi lidi ale moji sourodenci bez niceho mohla sem se branit na konec buch mi pomohl a hodili mne jenom na zem ale bala sem sem vistrasena strasne v ten den sem si zekla musim neco udelat abych mi bilo dobze a upokojila sem svov dusi potsebovala sem necemu viezit tak sem psestupila naislam a stala sem se muslimkov ted sem nestastnesi zena nacelem sviete pracovala sem v mesite sestsi a bratri my pomahali dostala sem se stoho ted sem se vidala a chci zahodit vsechno co sem prozila taky sem trpiela uz od dectvy mnela sem pritele ktery mne nerespektoval vyuzival mne jehom pohlavne a vyhadzel mne mniela sem to tesky moc dnes vam cizi lidi pomohov vice nez vlastny rodina

Uff :(